Historie 1965-1968
Léto
lásky – 1967. Londýnem zní "Seržant Pepř", ale také
"Pištec" – debutové album jakýchsi Pink Floyd, kteří už od svých
počátků v Cambridge v roce 1965 (nejprve jako T-Set, Megadeaths či Abdabs)
šokovali v undergroundových klubech svými nekonvenčními instrumentálními
kreacemi a do té doby nevídanou vizuální složkou – psychedelickým osvětlením a
projekcí diapozitivů. Kdo byli ti čtyři podivíni, které jste na pódiu mohli
snadno přehlédnout, protože hudba a světla byly mnohem důležitější než lidé?
Syd Barrett (1946) – kytara a vůdčí osobnost skupiny, Roger Waters (1943) –
baskytara, Nick Mason (1945) – bicí a Rick Wright (1945) – klávesy. Pocházeli z
vyšších společenských vrstev, studovali architekturu a svou hudbu od samých
počátků považovali za Umění – v duchu rodícího se art-rocku, jehož
nejtypičtějšími představiteli se stali.
Čím byl pro Beatles klub Cavern, tím se pro Floydy stalo londýnské UFO. Odtud
se zvěsti o nové zvláštní kapele rychle šířily do celé Anglie. Zmiňovanému
"Pištci" (The Piper at the Gates of Dawn) předcházely počátkem roku
1967 dva komerčně velmi úspěšné singly – Arnold Layne a See Emily Play. Avšak
teprve na prvním albu Pink Floyd se v plné své kráse a originalitě projevila
poetika hudby i textů "květinového blázna" Syda. Vesmírné hlubiny,
fantaskní krajiny v duchu Tolkiena, skřítci a jednorožci – to byly směry, kudy
se ubírala jeho nespoutaná fantazie. Mistrně zvládal dětsky hravé melodie i
psychedelické zvukové krajiny kosmických dimenzí. Jako kytarista pomohl svou
novátorskou hrou rozšířit obzory rockové hudby. Takoví byli Floydi koncem
šedesátých let – zcela odlišní od Floydů let sedmdesátých, osmdesátých a
devadesátých.
Osud však nepřál dalšímu rozvoji Sydova talentu. Už koncem roku 1967 začali
lidé v jeho okolí pozorovat na jeho chování cosi podivného. Duševní porucha,
která v jeho nevyzpytatelném nitru zřejmě dřímala již delší dobu, byla ještě
přiživována všudypřítomnými drogami, bez nichž si tehdejší hudební svět lze jen
těžko představit. Po několika koncertech, kdy někdejší kytarový kouzelník jen
strnule vrhal tupé pohledy do publika, bylo ostatním členům kapely jasné, že se
musejí poohlédnout po náhradním kytaristovi. Našli jej v téměř neznámé skupině
Jokers Wild, jmenoval se David Gilmour (1946) a byl dávným Sydovým přítelem.
Počátkem roku 1968 tedy skupina vystupovala krátce v pětičlenném obsazení.
Zanedlouho se však ukázalo, že se Sydem již není vůbec možné spolupracovat,
nehledě na to, že u zbytku kapely se stále silněji projevovaly tendence
odpoutat se od undergroundu (který Barretta vždy uctíval) a prostřednictvím
dalších experimentů hledat nové možnosti hudby. (Ostatně jakýsi rezervovaný
odstup od hudební komunity byl pro Floydy i v budoucnu charakteristický).
A tak byl Syd Barrett donucen opustit po krátké existenci kapelu, které dal sám
jméno (to vzniklo složením jmen jeho dvou oblíbených bluesmanů – Pinka
Andersona a Floyda Councila). V roce 1970 se mu podařilo ještě nahrát (za
pomoci Davida Gilmoura) dvě sólová alba – The Madcap Laughs a Barrett, třetí
již zůstalo nedokončeno. Jeho zdravotní stav mu v sedmdesátých letech
nedovoloval žádný kontakt s lidmi. V osmdesátých letech se mu dařilo lépe – žil
obyčejným životem ve svém venkovském příbytku nedaleko rodného Cambridge, spolu
se svou matkou. Po její smrti v roce 1991 se jeho stav opět zhoršil, k jeho
problémům přibyla také silná cukrovka. Několikrát se objevily zprávy o jeho
smrti, vždy však byly opět vyvráceny.
Syd Barrett se již za svého života stal legendou, mnozí hudebníci jej považují
za svůj vzor a hovoří o něm jako o géniovi. Krátká éra Pink Floyd pod jeho
vedením je považována za nedotknutelnou. Nicméně mladší posluchači si při
vyslovení jména Pink Floyd představí spíše pozdější období jejich tvorby – již
bez bláznivého démanta
.