ROGER WATERS

Historie 1979-1986

Na konci sedmdesátých let již Watersovy deziluze a znechucení světem okolo sebe dosáhly takové úrovně, že zákonitě muselo dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Během turné s názvem In the Flesh v roce 1977, kdy Floydi koncertovali na obrovských stadiónech, přicházelo stále více diváků nikoliv za hudbou, ale za pivem a vyřvat se uprostřed davu. Citlivé a vnímavé publikum, jak je znali z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, patřilo již jen vzpomínkám – mašinérie však byla rozjetá. Ať předkládali posluchačům sebezávažnější myšlenky, ti na ně nebyli zvědaví, chtěli se pouze vyřádit při Money. Po jednom takovém koncertu Waters prohlásil, že by byl raději, kdyby mezi skupinou a publikem stála zeď!

Tak vzniklo dvojalbum The Wall (1979) – velkolepá zpověď Rogera Waterse, v níž se mu podařilo shrnout své pocity prostřednictvím zčásti autobiografického a zčásti fiktivního příběhu rockové hvězdy jménem Pink. Ztráta otce v nesmyslné válce, výchova panovačnou matkou, teror učitelů, kteří v dětech s úspěchem potlačují zájem o cokoliv, netolerantní hysterická manželka, tupé publikum – to vše je v písních ztvárněno. To vše představuje jednotlivé cihly symbolické zdi, kterou kolem sebe staví každý z nás, aby ochránil své citlivé nitro před krutostmi světa. To vše vede k izolaci, která je smutnou realitou dnešního světa. Waters však jde ještě dál. Nachází paralelu mezi hvězdou pop-music a diktátorem, mezi peklem rockového koncertu a peklem války. Nechává hlavního hrdinu postupně proměnit z osamělého dítěte ve fašistického diktátora. V dramatickém závěru však Pink prohlédne a postaví sám sebe před symbolický soud, v němž proti němu svědčí ti, kteří jej svým chováním přinutili vybudovat kolem sebe bariéru. Je odsouzen ke ztrátě své ochranné zdi – má být vystaven tváří v tvář svému okolí. Zhoubná zeď se hroutí a v jejích troskách začíná nový život, bez izolace.

The Wall vznikala od počátku jako promyšlený multimediální projekt – plánovalo se album, pódiové ztvárnění a film. Když koncem roku 1979 album spatřilo světlo světa, lámalo všechny rekordy v prodejnosti, podobně jako The Dark Side of the Moon. Pochází z něj snad nejslavnější hit Pink Floyd: Another Brick in the Wall (Part 2). Hudebně i textově je album kompletně Watersovým dílem, kromě jedné písně, jejímž spoluautorem je producent Bob Ezrin a tří písní, na nichž se podílel David Gilmour – jednou z nich je vynikající Comfortably Numb.

Během koncertů v letech 1980 a 1981 nechali Pink Floyd skutečně v první polovině představení postupně postavit mezi diváky a skupinou zeď, aby v druhé polovině hráli za ní a v závěru ji zbořili. K výtvarné spolupráci si pozvali kreslíře Geralda Scarfea, který se stal autorem mrazivě dokonalých animací promítaných jak na legendární floydovské kruhové plátno, tak na vlastní zeď. Scarfe je také autorem obrovských nafukovacích figurín, které umocňovaly dojem z celého fascinujícího představení.


Film Pink Floyd: The Wall byl natočen v roce 1982 a teprve v roce 1995 se dostal do českých kin. Režisér Alan Parker (Půlnoční expres, Hořící Mississippi, Angel Heart, ...) do hlavní role Pinka obsadil zpěváka Boba Geldofa. Film, který nabízí divácky atraktivní podívanou sestavenou z hraných i animovaných scén, se však u kritiků nesetkal s tak příznivým ohlasem, jako vlastní album (a i sám Waters jej později označil za špatný).

Tak jako se fiktivní Pink mění ve Watersově příběhu v krutého diktátora, podobným procesem procházel i sám autor ve své vlastní skupině. Pro ostatní Floydy bylo na počátku osmdesátých let již velmi obtížné se svým šéfem spolupracovat. Největší roztržky probíhaly mezi Watersem a Gilmourem, který pochopitelně nesdílel Watersovu posedlost a měl proto jiné představy o dalším směřování kapely. První obětí narůstajícího napětí uvnitř Pink Floyd se stal Rick Wright, který byl donucen skupinu opustit po skončení turné The Wall.

V zúžené sestavě natočila zbylá trojice v roce 1983 album The Final Cut, které je hudebně i textově jakýmsi dodatkem The Wall (obsahuje některé skladby, které byly původně plánovány pro The Wall). Toto album již bývá považováno za Watersovo sólové album – Gilmour ani Mason se na něm autorsky nijak nepodíleli a spolu s několika dalšími hostujícími hudebníky byli poníženi na doprovodnou skupinu Rogera Waterse. Je to album výrazně antimilitaristické, s poměrně vyzrálými texty. Svým zvukem má již jen velmi málo společného s Floydy sedmdesátých či dokonce šedesátých let, nicméně pro příznivce Rogera Waterse je nepochybně jedním z nejlepších.

Po albu The Final Cut Pink Floyd nekoncertovali, v roce 1984 se všichni rozprchli za svými sólovými aktivitami a nad budoucností skupiny se vznášel otazník. Pink Floyd byli všeobecně považováni už za mrtvou skupinu