ROGER WATERS

Historie 1968-1972

Toto období by se dalo charakterizovat jako éra velkého hledání. Začala v roce 1968 po odchodu Syda Barretta, kdy Pink Floyd stáli na rozcestí, a skončila rokem 1972, kdy byla tvář "nové" skupiny definitivně utvořena – v té podobě, jak ji zná snad každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu. S Barrettem odešla průzračná melodičnost a začaly převládat temnější kompozice, často velmi ovlivněně jazzem a blues. Mnozí příznivci Pink Floyd považují toto období za nejzajímavější, mimo jiné i proto, že žádná z osobností v této době neměla ve skupině dominantní postavení. Každé z alb této éry se něčím odlišovalo od předchozích a přineslo hudební experimentování, ke kterému by se v pozdějším období už neodvážili.

Kapele bez "božského Syda" dával šance na delší budoucnost jen málokdo. Ta se však nevzdávala, spíše naopak – zejména díky vytvrvalosti a organizačním schopnostem Rogera Waterse Pink Floyd záhy dokázali, že mají právo na existenci, a netrvalo dlouho, aby ohlas posluchačů dokonce vysoce převýšil Barrettovu éru. Svým druhým albem A Saucerful of Secrets (1968) se Pink Floyd ještě částečně snažili navázat na Sydův odkaz – obsahuje jednu Barrettovu píseň a jinak je směsicí tvorby všech čtyř nových Floydů. Nezvykle dlouhá a vnitřně členitá titulní skladba již dávala tušit, kam se bude styl skupiny ubírat. Za pozornost kromě ní stojí ještě především Watersova magická píseň Set the Controls for the Heart of the Sun s textem převzatým z čínské poezie.

V této době také Floydi dospěli k rozhodnutí přestat vydávat singly (celkem jich v letech 1967 – 68 vydali pět: Arnold Layne, See Emily Play, Apples and Oranges, It Would Be So Nice a Point Me at the Sky) a vydrželo jim to až do počátku osmdesátých let. Komerční ambice, které se očekávaly od singlů, byly totiž neslučitelné s nově se rodícím image art-rockové skupiny.

Také rok 1969 přinesl mnoho nové hudby. Přijali nabídku režiséra Barbeta Schroedera a natočili hudbu k jeho filmu More (vyšla na stejnojmenném albu), jehož námětem je nebezpečí drog a jde tedy o jakousi smutnou tečku za psychedelickou revolucí šedesátých let, jejíž obětí se stal i zakladatel Pink Floyd. Přestože šlo o poměrně standardní rockovou hudbu k filmovým účelům, i na tomto albu najdeme zajímavé skladby, z nichž některé se staly součástí jejich tehdejších koncertních představení (například výborná Cymbaline). Ve stejném roce vyšlo dvojalbum Ummagumma, jehož první polovina přináší živé záznamy starých osvědčených skladeb a druhou polovinu si všichni čtyři Floydi rozdělili rovným dílem pro své sólové experimentování. (Zde se poprvé výrazněji autorsky projevuje také David Gilmour – v třídílné skladbě The Narrow Way.) V této době byla hudba skupiny označována jako "kosmická" (tohoto astrálního image bylo mimo jiné využito při oslavách prvního přistání lidí na Měsíci.)

Další nabídka k filmové hudbě přišla v roce 1970 od slavného Michelangela Antonioniho, který natáčel film o kalifornských hippies s názvem Zabriskie Point. Přestože Pink Floyd přijali tuto práci s nadšením, nespokojený režisér si nakonec vybral pouze tři skladby. Dalším filmem, na kterém se však podílel pouze Roger Waters, byl populární formou podaný průvodce lidským tělem – The Body. Waters na hudbě spolupracoval se svým přítelem, nekonvenčním hudebním experimentátorem Ronem Geesinem. (Hudba k filmům Zabriskie Point i The Body také vyšla na albech.)

Rona Geesina si také Pink Floyd pozvali ke spolupráci na svém novém albu Atom Heart Mother (1970), jehož celou první polovinu vyplňuje stejnojmenná rozsáhlá a ambiciózní suita, o jejíž pompézní orchestrální aranžmá se právě Geesin mistrovsky postaral. Na druhé straně desky se objevily běžné kratší skladby. S podobnou koncepcí přišli Floydi o rok později na albu Meddle – skladba Echoes je bezesporu triumfálním vrcholem této éry. Narozdíl od předešlé Atom Heart Mother si však zde Pink Floyd vystačili s vlastními nástroji, čímž završili hledání vlastního stylu. Echoes se tak stala jakousi předzvěstí Shine On You Crazy Diamond a dalších pilířů nadcházejícího "klasického období".

V roce 1971 také vznikl film Pink Floyd Live at Pompeii (režie: Adrian Maben), který je pro nás dnes jedinečnou ukázkou tehdejší koncertní podoby skupiny, bohužel však bez jinak neodmyslitelných vizuálních efektů. Floydi zde hrají v prostředí starověkého amfiteátru klasické skladby svého tehdejšího repertoáru. Nejde o běžný koncert (neboť chybí publikum), spíše o umělecký dokument. V současnosti dostupná verze filmu navíc obsahuje i rozhovory a několik záběrů ze studia během natáčení alba The Dark Side of the Moon

A konečně v roce 1972 vyšlo album Obscured by Clouds, opět jako hudba z filmu. Tentokrát šlo o další Schroederův snímek – La Valée – a opět jako v případě More jde o víceméně standardní filmové písně a jednoduché instrumentálky (narozdíl od alb základní řady toto vzniklo velmi rychle). Nicméně i zde najdeme skladby, které stojí za pozornost – například Watersovu Free Four, ve které již rozpoznáme toho sarkastického a provokujícího Waterse, který je typický pro nadcházející období, kdy pod jeho vedením Pink Floyd sestoupili z astrálních sfér do kruté reality pozemského života