Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Historie 1987-2000

Po nepříliš povzbudivých zkušenostech se sólovými projekty si Gilmour s Masonem uvědomili, že budoucnost má jméno Pink Floyd a pustili se do přípravy nového společného alba. (Později se k nim připojil i Rick Wright, který nejprve spolupracoval jako externí hudebník a počátkem devadesátých let se opět stal členem skupiny.) Když se o chystaných plánech dozvěděl Waters, ostře se proti tomu postavil a celý spor měl dohru u soudu, kde nešlo o nic menšího než o právo na používání jména Pink Floyd. Pro Waterse hovořilo autorství většiny dosavadní tvorby, zatímco pro ostatní jejich nadpoloviční většina. Konečný verdikt soudu zněl ve Watersův neprospěch. Rok 1987 tak přinesl vyostření nepřátelství a konkurenci dvou nových alb – Radio KAOS Rogera Waterse a A Momentary Lapse of Reason nových Pink Floyd pod vedením Davida Gilmoura.

Watersovo album přišlo s příběhem ochrnutého chlapce Billyho, který svou osamělost a nucené odloučení od domova překonavá sebezdokonalováním v oblasti počítačů a telekomunikací. Naváže spojení s nejdůležitějšími počítači světa a rozhodne se dát světu lekci ohlášením předstíraného jaderného útoku. Album se odvíjí jako dialog Billyho s moderátorem jeho oblíbené rozhlasové stanice KAOS a stejnou koncepci měly také koncerty navazujícího turné, během něhož se představila Watersova nově pojmenovaná doprovodná skupina - "The Bleeding Heart Band" (ze známějších jmen zde figurovali například Paul Carrack či Andy Fairweather Low). Zvuk alba je překvapivě moderní a velmi odlišný od dosavadní Watersovy tvorby. Koncepční pojetí a síla, s jakou dokáže své myšlenky sdělovat, se ale nemění

Naproti tomu Gilmour a jeho kolegové se bez Waterse neodvážili pustit do koncepčního alba, avšak – jak se na tom většinou shodli kritici – podařilo se jim lépe evokovat atmosféru starších Floydů. (Snad nejznámější písní z tohoto alba je Learning to Fly.) Znovuzrození Pink Floyd se vydali v letech 1987 – 1989 na dosud nejdelší světové turné a co se týče zájmu publika, stali se tak jednoznačnými vítězi války s Watersem

Roger Waters se však nevzdával a v roce 1990 překvapil svět velkolepou událostí – mamutím superkoncertem The Wall u trosek Berlínské zdi, za účasti velmi početné a až příliš pestré směsice hudebníků (Sinead O'Connor, Van Morrison, Bryan Adams, Scorpions a další). Přestože šlo o velkorysý projekt s charitativním účelem, představení postrádalo charakteristické a léta pečlivě střežené floydovské kouzlo (záznam vyšel na albu The Wall Live in Berlin).

Skalní příznivce watersovské éry Pink Floyd spíše potěšil o dva roky později, kdy vydal své další album – Amused to Death. Narozdíl od jeho předchozích děl zde nenajdeme souvislý příběh, jakousi jednotící myšlenkou je však význam televize a médií vůbec v současném světě – zvrácená "informační zábava" současné konzumní společnosti se zde mísí s hořkými vzpomínkami na nedávné válečné události. Se sarkasmem sobě vlastním sleduje toto podivné televizní panoptikum stále izolovanější Waters očima opičáka, který je jakýmsi hlavním hrdinou alba. Po hudební a zvukové stránce by se album dalo přirovnat k pečlivě vybroušenému skvostu – Waters nyní již neexperimentuje s novým zvukem, ale navazuje na to nejlepší, co napsal v období alba The Wall. Mezi plejádou hudebníků, které si pozval pro nahrávání, dominuje kytarista Jeff Beck. Po Amused to Death bohužel nenásledovalo koncertní turné a Waters se na dlouhou dobu odmlčel.

Své druhé album po Watersově odchodu vydali Pink Floyd v roce 1994. Má název The Division Bell a podobně jako Watersovo Amused to Death má mnohem blíže ke slavné minulosti Floydů než předchozí projekt z roku 1987, jak dokládají například písně What Do You Want from Me nebo High Hopes. Jednotící motiv alba – potřebu komunikace mezi lidmi – respektuje většina skladeb (především výtečná Keep Talking) a podtrhuje i precizní výtvarná složka projektu, jako obvykle z dílny Storma Thorgersona. Opět následovalo velmi úspěšné světové turné, v jehož rámci Pink Floyd poprvé přijeli do Prahy (7. září 1994). Jejich technicky bezchybné a velmi působivé představení mají mnozí z nás stále v živé paměti. (Koncertní nahrávky této éry Pink Floyd přinášejí alba Delicate Sound of Thunder, 1988 a Pulse, 1995.)

V lednu 1996 byli Pink Floyd v New Yorku slavnostně uvedeni do "Rock'n'Roll Hall of Fame". Přestože se této pocty oficiálně dostalo všem pěti členům skupiny, Syd Barrett a Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnili. Waters se však v centru pozornosti objevil o pár měsíců dříve při otevření stejnojmenného muzea v Clevelandu. Jednou z nejatraktivnějších expozic je totiž jeho The Wall.

Album The Division Bell je mimo jiné zajímavé tím, že se na něm po dlouhé přestávce (od alba Wish You Were Here) autorsky podílel také Rick Wright (předchozí A Momentary Lapse of Reason bylo téměř výlučně Gilmourovým dílem). Povzbuzen touto tvůrčí aktivitou se Wright ihned po skončení turné The Division Bell pustil do práce na svém sólovém albu. Inspirací při skládání se mu stala jeho přítelkyně, která trpěla depresí. Album s názvem Broken China bylo na světě na konci roku 1996 a přineslo převážně instrumentální hudbu s novým, pro Wrighta netypickým zvukem, ale i ozvěnami klasického floydovského stylu